Po rozpačitém přijetí Sebevražedného oddílu režiséra Davida Ayera v roce 2016, svěřilo studio oddíl X do nové náruče – Marvelovkami prověřenému Jamesi Gunnovi. Pod jeho taktovkou nakonec vznikla parádní komiksovka, zapomněl však na to hlavní – dát filmu originální název.
V roce 2016 proběhl kiny třetí film ze sdíleného filmového světa DC (DCEU), Sebevražedný oddíl Davida Ayera (první Rychle a zběsile, Železná srdce). Vydělal docela dost peněz, ovšem ohlasy byly různé. Zejména ortodoxní komiksoví a filmoví fandové snímek docela zhejtili, ač širšímu publiku (včetně mé maličkosti) se vesměs líbil.
Možná i z těchto důvodů se s dalším filmem jednotky Task Force X (což je jejich oficiální název) tak dlouho čekalo a hledal se nový tvůrce. U konkurenčního Marvelu v té době dostal kvůli domnělému prohřešku z minulosti padáka, jeden z jejich nejúspěšnějších režisérů James Gunn, který dal vzniknout oběma dílům povedených Strážců Galaxie. U Warnerů nelenili a zanedlouho bylo jasné, kdo druhý Sebevražedný oddíl ošéfuje.
A jak to dopadlo?
Pravdou je, že druhý film je úplně jiný. Oproti předchozímu snímku má mnohem větší množství postav, kterým se věnuje víc do hloubky, okázalejší akce která je dostatečně krvavá (což si Gunn díky přístupnosti R /u nás 15+/ pěkně vychutnává), více humoru (zejména toho Gunnovského – až přepáleně úchylně švihlého), dalo by se s klidem říct, že celkově je THE SUICIDE SQUAD větší (nejen délkou), výpravnější, monumentálnější a má větší drive než jeho předchůdce. Jeho obrazové pojetí, hra se švenkováním kamer, tempo vyprávění a dravá hudba prokládaná opět známými songy (podobně jako u Ayerova filmu), dává spolu s (v rámci žánru) překvapivě výbornými hereckými výkony nadupanou, možná trochu Béčkově laděnou (Gunn začínal ve studiu Troma) popcornovou zábavu pro dospělejší bardy. Inu, tady do toho režisérovi očividně nikdo nekecal jako jeho předchůdci, a je to znát.
Krom osobité Gunnovy invence musím vyzdvihnout i jednotlivé aktéry (u čehož jsem se i díky jejich až přehnaně komiksově věrným kostýmům zpočátku trošku bál) a jejich představitele. K standardně sexy-famózní Margot Robbie jako Harley Quinn už není co dodávat a Bloodsport v podání Idrise Elby jen dokazuje hercovy nesporné kvality. Co mě ovšem překvapilo, byli nováčci – herec vedlejších rolí David Dastmalchian jako ‚vrhač puntíků‘ Polka-Dot Man a mladičká Portugalka Daniela Melchior aka Ratcatcher 2 (moje nová láska)! A tak bych mohl pokračovat od Johna Ceny, kterého jsem znal krom pár rolí v podřadných B-filmech hlavně jako zápasníka Wrestlingu, přes mého oblíbence Jaie Courtneyho až po nezaměnitelný hlas Sylvestera Stallona u vtipně a roztomile hloupého žraločího muže King Sharka.
Co se samotného děje týče, de-facto není o čem psát, o tom to zas až tak není. Tady to s přehledem vynahrazuje scénář nabitý roztodivně vtipnými hláškami a úžasný mix žánrové pestrosti. Vcelku jednoduchý příběh, kdy je oddíl X vyslán na nebezpečnou ‚sebevražednou‘ misi, Gunn vybalancoval do žánrové rozmanitosti díla, ve kterém se mísí prvky politického thrilleru, béčkového sci-fi hororu, válečného akčňáku, bláznivé přisprostlé komedie a v neposlední řadě spektakulární superhrdinské mlátičky. A světe div se, on ten mišmaš funguje!
‚Druhý‘ Sebevražedný oddíl je navíc ten druh filmu, kterému sakra sluší velké plátno a kvalitní zvuk, a pokud obojí dostanete, na vašem celkovém hodnocení filmu se to jistě projeví.
Tak a stop, dost chvály, teď co se nepovedlo.
Určitě bych začal samotným názvem filmu. Absolutně nechápu, proč se Gunnův ‚SS‘ jmenuje bezmála stejně (a v češtině i bez toho “bezmála”) jako ten první. (V angličtině je od sebe rozlišuje jen člen “the”). Ve finále se ukázalo, že jeho film přece jen volně navazuje na ten Ayerův (i když opravdu velice volně) a tím pádem spadá do světa DCEU. Když né dvojka za názvem, tak nějaký podnázev (který si ve většině zemí stejně přidali) by jistě nic nezkazil.
Dále, přestože Gunn sliboval, že se bude zabíjet a dočkáme se mrtvých členů našeho X-oddílu, přišlo mi to ve výsledku chvílemi zbytečné a někdy možná až samoúčelné. Pan režisér nám svým krvavým tlačením na pilu jednoduše vysvětlil, proč byl asi jeho sebevražedný oddíl tak přehnaně početný.
Taky hudební stránka, kde soundtrack jako podkres sice fungoval na jedničku, ale nějakého vytuněného, zapamatovatelného motivu, který byste si broukali cestou z kina, jsme se nedočkali. Hudební složka včetně výběru písní mně osobně tedy sedla víc u prvního filmu, čímž je můj výčet možná hnidopišských rýpanců vyčerpán a ve výsledku jde jen o mé subjektivní pocity, u kterých si i já jsem vědom, že jsou to velmi malé vady na kráse.
Krom toho názvu teda, ten mi leží hodně v žaludku.
Film měl bohužel v kinech jeden z nejhorších otvíráků a reálně hrozí, že se tak tak zaplatí – a důvody jsou nasnadě. Když pomineme ne až tak kvalitní promotion masáž, opět se zhoršující pandemickou situaci v USA spojenou se strachem lidí navštěvovat hromadné akce (tedy i kina), myslím si, že špatné tržby, které film přes své nesporné kvality má, jsou důsledkem i oné podivné hry s názvem a tím pádem možné zmatenosti z řad některých nezasvěcených diváků, kteří si v dnešní covidem rozhozené době klidně mohli myslet, že se v kinech opakuje první film.
Což je škoda.
Film se mi tedy ve výsledku líbil, a ač je THE SUICIDE SQUAD zejména kritiky a „odbornou“ veřejností hodnocen mnohem lépe než jeho předchůdce, celkově mi byl první film tak nějak bližší.
Dávám 75 %.
