Bond, James Bond — neodolatelný a neporazitelný, nesmrtelný všeználek a všeuměl, agent gentleman, kterému ženy padaly k nohám a muži chtěli být jako on. Definice ústřední postavy snad nejdelší a nejslavnější filmové série, která vychází z románů bývalého zaměstnance britské tajné služby, novináře a spisovatele Iana Fleminga.
Již prvním příchodem nezdolného agenta 007 na filmové plátno v roce 1962, nám Sean Connery naznačil, jakým směrem se bude série ubírat a přesto, že každý další představitel oné role vtiskl svému špionovi vždy svou novou, osobitou tvář, charakter postavy potažmo žánru jako takového, zůstal většinou de-facto nezměněn.
Krom ústředního hrdiny a stylu vyprávění odlišovalo tyto filmy od ostatních žánrově podobných děl i originální vizuální zpracování (včetně filmového intra a následných počátečních titulků), chytlavá a až do morku kostí zažírající se hudební složka (James Bond Theme a další) kdy každý díl série vždy provázela i originální píseň (tzv. Bond-song) v podání pěvecké hvězdy té dané doby, vždy speciálně vytvořená pro daný film (téměř pokaždé se jednalo o velký hit), dále zažité hlášky (jako třeba „vodka Martini, protřepat nemíchat“) a v neposlední řadě používání až fantaskně úžasných technických propriet, kterými agent Jejího Veličenstva mimo jiné disponoval. Série se také vždy vyznačovala do té doby nevídanými akčními scénami i různými výrobky, které třeba ještě nebyly ani na trhu (často se jednalo o prototypy hodinek, zbraní, vozů a další techniky, zapůjčené firmami v rámci reklamní kampaně a sponzoringu).
Svým způsobem tak vznikla zcela nová, osobitá žánrová kategorie, ‚bondovky‘ — akčně dobrodružné pohádky se špionážní tématikou pro více či méně dospělé (především) muže, které měly tyto filmy svou neuvěřitelně ojedinělou přehnaností za úkol především pobavit a přenést diváka do jiného, zábavně nekomplikovaného „chlapeckého“ světa. Právě ona často tak přestřelená nadsázka s vtipem sobě vlastním dělala bondovky bondovkami a odlišovala je od ostatních akčních filmů.
Přes různé vlivy doby, politické události či společenské změny, kdy se dle těchto faktorů obsah a styl vyprávění samozřejmě a plynule přizpůsoboval a volně měnil (sexistický, ženy využívající Bond se postupně přeorientoval v gentlemana, bezbranné či často naivní bon-girls nabývaly na samostatnosti a důležitosti), základní příběhová kostra bondovek však zůstávala v zásadě stejná.
To vše se však mělo změnit.
Už od dětství patřím k velkým fanouškům Jamese Bonda, právě pro jeho přepálená dobrodružství, plná oněch zmiňovaných atributů a každý z jeho představitelů mě svým způsobem nějak bavil. Connery byl sympaťák a drsňák zároveň, Moore do série vnesl osobitý humor a Brosnan byl jejich povedenou kombinací. I Dalton přes svou jistou nevýraznost dokázal něčím zaujmout, ovšem Australan George Lazenby, to byla kapitola sama o sobě. Když tento ‚uplakaný‘, zamilovaný Bond v roce 1969 vystřídal s bondovkou Ve službách Jejího Veličenstva Seana Conneryho, byla to jak rána z čistého nebe a film v tržbách i pod palbou tehdejších kritiků a diváků totálně vyhořel až tak, že se Connery musel v dalším filmu i přes svou nechuť do role vrátit. Zamilovaného a smrtí milované osoby zkroušeného agenta 007, kterého svým charismatem a de-facto i akčností převyšovala i jeho bond-girl, prostě tenkrát nikdo nechtěl.
Tenkrát.
Jak už jsem psal, jsem velký milovník bondovek, jsem bondo-man každým coulem. Můj problém je zřejmě v tom, že jsem možná až velký 007-fanoušek — konzervativní, ortodoxní obdivovatel původních, přehnaně (někdy až) sci-fi akčních filmů s lehce šovinistickým humorem, nasáklých ironií, sarkasmem, nadsázkou, někdy možná až komicky vypadajícím násilím, ale hlavně – brutálně velkým nadhledem. Jsem fanoušek bondovek, které se nebraly až tak vážně, tedy dle mě „těch pravých a opravdových bondovek“. A možná proto mám tak trochu problém s ‚Craigovskou‘ érou, tedy převážně s oním posledním filmem.
Když se kolem roku 2005 začalo šuškat o tom, že novým představitelem nejslavnějšího filmového agenta má být právě Daniel Craig, klepal jsem si tenkrát (s velkou částí veřejnosti) na čelo, zda jsou tvůrci kolem chystaného Casina Royale (2006) při smyslech, „malý, modrooký blonďák s vzezřením Ukrajince“ – to jako vážně?! Po premiéře filmu, který byl naprosto jiný než to, co jsme do té doby znali, jsem (tak jako spousta dalších pochybovačů) přece jen hodil zpátečku. Měli jsme tu najednou Bonda — ne moc velkého krasavce, kterému jsem ovšem snad jako prvnímu díky jeho muskulatuře (a nejen ni) věřil rány které rozdával. Měli jsme tu najednou chlapa z masa a kostí, agenta 007 který dělal chyby, který krvácel, který projevoval emoce víc než jsme byli doposud zvyklí. Měli jsme tu herce, který sakramensky uměl hrát! Navíc se jednalo o film, který pojednával o Bondových začátcích u MI6, a tak jsem ony odlišnosti a absence klasických bondovských atributů, včetně faktu že se Bond zamiloval, přehlížel. Naopak, docela mi to do sebe v rámci série i zapadalo – Vesper ho podrazila a zlomila mu srdce a odtud zřejmě pramení ta jeho jistá „nenávist“ vůči ženám a tady je ten moment, kdy se z něj asi stal ten „sexistický misogynní dinosaur“ (jak Pierce Brosnana očastovala ve Zlatém oku jeho šéfka ‚M‘). Závěrečná scéna nám navíc dávala tušit, že se konečně zrodil onen starý, drsný, neoblomný a nekompromisní zabiják Bond!
Dnes již všichni víme, že tomu nakonec až tak úplně nebylo. Casino Royale byl vlastně ve výsledku restart a Craigova série se ukázala jako naprosto odlišná od předchozích 20 (či 21, jak kdo chcete) filmů. Konzistentní řada, na sebe více či méně přímo i nepřímo navazujících filmů s prvky dnešní doby (rasová i pohlavní diverzita a spol.), bez pohádkově přehnaných akcí, sci-fi gadgetů, bondovského nadhledu a pravidelných závěrečných scén, kdy vždy hlavní hrdina na konci filmu dřímá v náručí krásnou bond-girl. Přes to, že se film od filmu pomaličku polehoučku postupně propracovával k oněm zažitým 007-trademarkům a občas byla atmosféra původních Bond-dílů i cítit, Bond se nám opět zamiloval.
Nechápejte mě špatně, nic proti romantice a podobným věcem samozřejmě nemám, ale k Jamesi Bondovi mi to jako staré fan-konzervě prostě nesedí, a i když jsem de-facto vzal Craiga nakonec na milost, vylil si kýbl másla na hlavu a ano, uznávám, je to herecky asi nejlepší „Bond“ s osobitým šarmem a charismatem a jeho filmy jsou skvělé, musím je pořád brát „jen“ jako výborně natočené, napínavé a dobře zahrané špionážně-akční thrillery s bondovskými prvky. Bondovky jako takové pro mě osobně skončily s Pierce Brosnanem (obzvlášť po posledním Craigově filmu).
Chápu také že doba se mění, atmosféra ve společnosti se mění, vkus se mění a styl vyprávění by se tedy měl přizpůsobovat, tedy … opravdu ‚by se měl‘, případně — za každou cenu?
Velká Británie — Britské království je (do jisté míry) stále monarchií, což je samo o sobě poměrně konzervativní forma, kterou si na rozdíl od ostatních evropských států Britové udrželi až doposud — a změnu očividně neplánují. Bondovky jsou brány jako jejich ‚národní‘ poklad. Je opravdu nutné měnit něco, co je zažité, co funguje, co má tradici (teď mám samozřejmě na mysli onu dobrodružnou nadsázku původních filmů, které se dokázaly nebrat až tak vážně). Proč předělávat originál v něco, co už tu máme (akčních filmů jsou přece mraky), proč zbavovat bondovky své jedinečnosti?
…
Slovy Colina Firtha a Samuela Jacksona z Kingsmanů, „bondovky už dnes nejsou to co bývaly“.
Konec předehry, k meritu věci!
Máme tu přímou návaznost na předchozí film Spectre – Bond si s Madeleine užívá romantických radovánek, ovšem jak to tak bývá, je z nich vytrhnut a i na popud svého přítele ze CIA Felixe Leitera se jme situaci řešit. Ukazuje se však, že jeho protivník ze všech protivníků nejprotivníkovatějších z minulého filmu (a de-facto vlastně ze všech Craigovských filmů) Ernst Stavro Blofeld, je jen slabý odvar toho současného a že jeho milá má nejedno tajemství.
Na povrch jednoduché, ve filmu o poznání více spletité, skvěle zahrané (napříč hereckým spektrem), bravurně natočené, plné nádherných obrazových kompozic, nápaditých akčních scén a zajímavých lokací a kupodivu, tento film je svým původním bondovským předchůdcům některými aspekty asi i nejblíž ze všech Craigovek,
ALE…
To co nefungovalo v roce 1969 u Lazenbyho filmu, dnes už zřejmě funguje (jak jinak si vysvětlit ono hodnocení na ČSFD a chvalozpěvy ze stran kritiků i diváků). A ono to dokonce i vypadá, že podobnosti se zmiňovanou starou bondovkou Ve službách Jejího Veličenstva, jsou si tvůrci nejnovějšího díla více jak vědomi – krom převzaté závěrečné Armstrongovy písně nám onu paralelu se zmiňovaným filmem ve svém skvělém soudtracku „nabrnkl“ i výborný Hans Zimmer několika skladbami. Romantiky a emocí je v Není čas zemřít prostě víc než ve všech předchozích filmech dohromady a musím říci, že ač jsem zarytý zastánce původní série, na mě to spolu s všudypřítomným napětím fungovalo bezmála na 100 patetických % a celý tento akční napínavý thriller jsem si poměrně užil.
Přesto je to poprvé v životě, co jsem se vrátil z bondovky zklamán, naštván a docela i rozhozen.
A přitom se vůbec nejednalo o špatný film.
Co se hodnocení týče, přiznám se že jsem ve schizofrenní situaci, kdy konzervativní ultra-bondoman ve mně neví co si myslet a díky jistým věcem je i patřičně rozezlen, naopak obyčejný filmový fanoušek v mé hlavě, který si onu sérii včetně této poslední Craigovky oddělil do úplně jiného, alternativního bondovského vesmíru, chce film vidět znovu, páč je to co naplat, opravdu dobře natočená podívaná.
Nakonec přece jen hodnotilo mé druhé já, už kvůli Craigovi.
80 %
i proto, že jsem si uvědomil, že bondovky už nejsou jenom pro chlapy.
