Spojení naivního vyprávění, roztomilé kresby, trpaslíčků a několika lidských, trpasličích i zvířecích mrtvol rámovaných zhruba jedním rokem… tohle ve zkratce nabízí nová překladová grafická novela Krásná temnota francouzských autorů Marie Pommepuy, Fabiena Vehlmanna a Sébastiena Cosseta. V šité vazbě tento komiks vydalo nakladatelství Crew, přičemž na jeho vydání několikráte upozorňoval sám šéfredaktor nakladatelství Jiří Pavlovský, s tím, že si jej čtenáři rozhodně nemají nechat ujít. Je ale opravdu o co stát?
Příběh je zasazen do blíže nespecifikovaného lesa, ve kterém leží dívka, či spíše malé děvčátko. Tělíčko bezvládné, oči pootevřené, školní taška vedle… a uvnitř tělíčka žijí miniaturní bytosti, které jsou přívalovými dešti vyplaveny do na první pohled nepřátelského lesa. V lese se snaží nějakým způsobem přežít, což se jim daří do značné míry díky hlavní hrdince, Auroře – mimochodem, jedná se o stejné jméno, jaké mělo dle pohozených mrtvé děvčátko, což je ale ponecháno bez vysvětlení. Aurora se snaží od rána do večera obstarávat potravu, pomáhat se stavěním obydlí, dokonce se pokusí nastolit korektní vztahy mezi skřítky a zvířaty obývajícími les. Má i svou lásku, prince, ovšem v průběhu komiksu původně romanticky vypadající vztah dozná změn.
Postupně však trpaslíci, bytosti na první pohled roztomilé, avšak pouze jednoduše „dětsky” uvažující, ubývají, tu větší, tu menší náhodou. Nehledě k tomu, že je těmito primitivními tvory Aurořina dobrota a snaha o pomoc zneužívána. Jestli totiž je něco, kvůli čemu nedá tato knížka čtenáři spát, tak je to právě všednost krutosti všech postav. Takto nastavený fikční svět vede v každém případě k nevyhnutelnému tragickému konci…
Právě syrové a ničím nemaskované spojení krutosti a (přinejmenším občas) hrané naivity je nejsilnější zbraní scénáře Marie Pommepuy a Fabiena Vehlmanna. Čtenář tak při první brutální scéně, která je rámována do naivního světla, že se nic neděje, čemuž pomáhá kontrakce takové scény pouze v rozsahu pár panelů, jako by utrpení či smrt byla jen vedlejším produktem nastalé zábavy či uspokojení potřeb, zůstává s otevřenou pusou a mravenčením na zádech. Asi jako když člověk poprvé vidí známou scénu s okem v Buñelově Andaluském psovi – na chvíli ztuhne, zamrká očima, mráz projede po zádech a z úst se polohlasně vyhrne něco ve smyslu: „Ty… co to bylo?!“ Ale přitom sleduje s napětím dál.
Dalším prvkem, který působí na čtenářovu psychiku, je neexistence kladné postavy. Všechny ty postavičky sice vypadají zprvu roztomile… ale. Tu se utrhne nožička, tu se pohřbívá zaživa. Přičemž ale jako by si postavy si nic z toho neuvědomovaly. Jediná postava má „divné pocity”, tak se straní – jak nakonec dopadne, když se pokusí vrátit do společnosti je asi odhadnutelné… Každá z miniaturních figurek myslí jen na sebe, je marné pátrat po projevech lítosti. Tedy, vlastně několik záblesků lítosti se v knize objeví u hlavní hrdinky. Ovšem tato lítost (navíc stejně motivovaná sobecky) se nakonec stejně promění ve zničující agresi vůči okolí. Už z toho důvodu nelze Auroru, ač se po většinu knihy snaží tvářit jako taková roztomilá komiksová Alenka z říše divů, chápat jako kladnou postavu. Zkrátka a dobře, scenáristům se podařilo na nevelké ploše – celkem 112 stran a časové rámování necelého roku – vytvořit panoptikum lidské sobeckosti, krutosti a malichernosti, zkrátka zmaru společnosti. Navíc děsivě skrývaného za oponku dětského nevyspělého rozumu v dospělých tělech.
Brutální rozpolcenost scénáře mezi naivním prvním pohledem na roztomilé trpaslíčky a děsivým fungováním postav jen podtrhuje kresba Marie Pommepuy a Sébastiena Cosseta, v tiráži skrytých pod pseudonymem Kerascoët. Vyprávěno je pomocí roztomilých jednoduchých kreseb postaviček trpaslíků spojených s naopak velice realistickou kresbou mrtvé holčičky a sytými akvarelovými barvami dodávajícími stránkám komiksu po většinu času až nepatřičně optimistický nádech.
K tomu přispívá i práce s jednotlivými komiksovými panely, kdy příběh plyne vizuálně hladce, střídá se sice počet panelů na stránce, využívá se zde celků, polodetailů i úplných detailů v různých rozměrech, ale celkově, až na několik nejbrutálnějších scén, práce s panely spolu s kresbou pomáhají maskovat brutalitu pod povrchem… takové scény z trpasličí svatby bych mohl klidně vložit do čítanky pro 4. ročník bez jakéhokoliv pohoršení. Dalo by se říci, že se podařilo vytvořit hrůzu v roztomilém obalu s mašličkou…
Kdybych měl nějak shrnout to, co se mi dostalo do rukou a co jsem, přiznávám, dočetl s divným pocitem v oblasti zad a žaludku. Jedná se o opravdu zajímavý komiksový počin, který nabízí spojení naivně krásného a znepokojivě hrozivého. Nejspíš je na místě v anotaci uvedený odkaz na Davida Lynche. Každopádně komiks klade na čtenáře velké interpretační otázky. Kdo vlastně ti trpaslíčci byli? Proč se Aurora jmenovala stejně jako mrtvé děvčátko a proč si přivlastňovala jeho věci? Z jakého důvodu malí obyvatelé měli uvažování na úrovni „nevinného” malého dítěte, které si neuvědomuje důsledky svých činů? Proč byli všichni tak krutí? Nejen tyto otázky se budou po dočtení honit čtenáři hlavou. A bude na ně mít minimálně podstatnou část noci, neboť po takové náloži naivní brutality jen tak neusne.
