Trochu zvláštního francouzského undergroundu si pro čtenáře připravilo nakladatelství CREW, ve kterém vyšlo komiksové album Mœbia, vlastním jménem Jeana Girauda, obsahující hned dvojici příběhů – Arzach a Hermetická garáž. První jmenovaný příběh již vyšel v ediční řadě Mistrovská díla evropského komiksu, Hermetická garáž v českém prostředí vychází poprvé. A hned v podobě vázaného alba v tvrdých deskách, rozměrově větším než většina u nás vydávaných komiksových knih (i když je o něco menší než JLA Alexe Rosse). Právě na Hermetickou garáž se zaměříme v recenzi.

Nejprve je ale důležité zmínit alespoň několik faktů spojených se samotnou knihou a její organizací. Jak je již uvedeno v perexu, obsahuje hned dva příběhy, které jsou na první pohled zcela odlišné. Arzach je plnobarevný komiks (téměř) bez textů, zatímco Hermetická garáž obsahuje textů spoustu, avšak je černobílá – tolik první pohled. Ovšem po přečtení obou příběhů a obsáhlého doslovu Daniela Pizzoliho, ve kterém jsou čtenáři odkryty autorem skryté intertextuální narážky a vysvětleny některé nezvyklé principy jeho tvorby, komiksy svou experimentálně-fantaskní tematikou tvoří jeden celek, reprezentovaný dvěma vyhrocenými póly, jež jsou spojeny netradičním přístupem k látce.

Samotný příběh komiksu Hermetická garáž působí místy jako vypuštění surrealistického proudu vědomí do prostor komiksu. Putování ve třech dimenzích prazvláštního fikčního světa, šílené technologické vynálezy, neznámý vymyšlený jazyk v promluvách postav na několika stránkách… to vše může, zvláště v případě, že komiks bude v rukou držet nepříliš zběhlý či čistě mainstreamový čtenář, vést ke zmatení a případně i odložení nedočteného komiksu. I když po několika stránkách si čtenář může zvyknout na styl a jazyk příběhu a smíří se s tím, že některé části dialogů – i když mu mohou přijít zajímavé či zábavné – zkrátka chápat nebude. Další problém mohou tvořit různé skoky ve vyprávění. Mœbius totiž v naraci Hermetické garáže volí několik různých, zpočátku nesouvisejících a velmi složitě uvedených linií, mezi kterými ostře přepíná.
Jako výsměch čtenáři – v případě, že nepřistoupí na autorovu hru s originalitou a pídí se po přesném zorientování – působí textové pole „shrnutí“ různě umisťované na první stranu každé dílčí části příběhu. V těchto polích lze totiž někdy najít kondenzované shrnutí děje předchozích panelů, ovšem někdy je relevantní informace nahrazena nerelevantním textem, který v kontextu působí ironicky (například na straně 102: „Shrnutí: Teď budete teprve koukat!“ kdy prakticky autor neshrnuje, ale predikuje). Ovšem je nutné zdůraznit, že se jedná o nemainstreamový, svého způsobu experimentální komiks, ve kterém jsou tyto neobvyklé postupy očekávatelné. Dokonce by se v kontextu celého vyprávění příběhu, při kterém si vlastně autor hraje a zkouší, co mu ještě médium, případně čtenář dovolí, dalo říct, že hra se „shrnutími“ je plně adekvátní.

Jestliže o příběhu bylo řečeno, že působí místy zmatečně, něco podobného lze prohlásit i o grafické stránce. Proměnlivá není u komiksu pouze velikost jednotlivých panelů, což je běžné i v mainstreamových, ale rovněž poměrně razantně i styl jednotlivých dílčích epizod. Zatímco jedna epizoda je Mœbiem vyvedena jednoduchou lehkou perokresbou, při které v celcích využívá velkých nedotčených bílých ploch, jiná epizoda využívá poměrně tvrdé kresby plné dynamického šrafování, přičemž rychlý pohyb příběhu demonstrují pasáže detailových panelů zachycujících v dramatických situacích pouze střípky rozmístěné po velkých skocích. Bez zajímavosti není ani vyvedení nadpisů jednotlivých dílčích epizod. To se prakticky liší epizoda od epizody, a to tak razantně, že zatímco některé nadpisy jsou prakticky včleněny do prvního velkého panelu zachycujícího celek (typickým příkladem je panel na stránce 88), jiné jsou vyvedeny zcela mimo panely ve zcela různých výtvarných stylech (například nadpis na stránce 54 či 110, kde je i vtipná mimokomiksová aluze využívající autorova jména), případně jsou vyvedeny nanejvýš jednoduše a minimalisticky na volném okraji prvního panelu (nejčistějším příkladem je první panel na stránce 66). Ovšem vše, co může být označeno za zmatečnou šílenost, může být také promyšlenou Mœbiovou hrou s médiem i čtenářem, přičemž musím subjektivně podotknout, že hra s výtvarnou stránkou, střídání různých stylů – a přesto zanechávání určitého jednotícího autorského stylu – a hra s různým rozfázováním jakož i velikostí panelů mě baví.
Hermetická garáž není jednoduchý komiks, který byste koupili třináctiletému synovci. Ani to není vánoční dárek pro strýčka, který má přečteného kompletního Vlastimila Vondrušku. Ovšem pokud se komiks dostane do rukou někomu, komu nebude zatěžko zbystřit svůj mozek a zrak, aby se alespoň trochu dokázal orientovat v textech, kdo ocení originalitu kresby Mœbia a líbí se mu netradiční pojetí, ten může být s tímto komiksovým albem spokojen. Navíc v závěru je poměrně obsáhlý doslov, který případně zvídavému čtenáři v něčem pomůže. Stačí jen chtít a naladit se na stejnou vlnu.
(Recenze byla původně napsána v prosinci 2019 v rámci předmětu ESB038 Estetika komiksu probíhajícího na Filozofické fakultě MU)